InfoPortály.cz - Internetové noviny Moravskoslezkého kraje

Autor, který má pozitivní odezvu na svou práci, musí být šťastný. Platí to i ve vašem případě?

IV: "Zatím se mi vždy daří dělat pouze věci, které mě baví a obohacují. Od dětství mě bavilo brávat do rukou fotoaparát a snažit se zaznamenat okolní realitu. To mi prakticky zůstalo dodnes, jen s tím rozdílem, že fotografii studuji na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Už jsem několikrát vystavoval a mám radost, když je
má práce pochopena publikem."

Co vás vedlo k myšlence realizace projektu "Nejeden život"?

IV: "Pocházím z Opavy, kde žiji od dětství. Snad každý Opavan zná Marianum, mimochodem úžasnou dominující stavbu, a také ví, že za zdmi oné budovy žijí handicapovaní lidé. Tím ale povědomí společnosti dost často začíná i končí. Pro laickou veřejnost je život handicapovaných lidí velice tabuizované téma. Velmi rád svou tvorbou upozorňuji na okolnosti, kterých si ostatní buďto nevšímají, anebo jednoduše nemají možnost zjistit si o jisté problematice více. Zajímají mne lidé, kteří nejsou majoritní společností přijímáni či pochopeni a žijí poněkud stranou."

Fotil jste také lidi bez domova. Na vernisáži lidé nepoznali, kdo je kdo. To muselo být hodně zajímavé ...

IV: "V letech 2007-2008 jsem pracoval na půlročním projektu o ostravských bezdomovcích. Soubor se jmenuje Žijeme svobodně, nebo na okraji společnosti? Když jsem začal tyto osoby bez domova fotografovat, tehdy ještě s Matejem Opáleným ze Slovenska, slíbil jsem jim, že o nich udělám výstavu. Na oplátku museli ale zase slíbit mně, že sami dorazí na vernisáž. To se taky povedlo, a tak
jsme se všichni sešli v Domě kultury města Ostravy v Galerii Gaudeamus. Ukázal jsem všem, že ne všichni bezdomovci jsou špinaví a žebrají na ulici. Na vernisáži by tehdy nikdo nehádal, kdo je a kdo není bezdomovec. Při zahájení dostali slovo a byli dojatí...měl jsem z výstavy velkou radost. Teď samozřejmě nechci spojovat problematiku handicapovaných a osob žijících na ulici - vztah společnosti k těmto lidem je ale v základu velmi podobný. Určitě nejsem sám, kdo zažil odvracející pohledy kolemjdoucích na veřejnosti, či naopak přílišné zvědavce a pozorovatele. Každý člověk je jedinečný a je nutné ho přijímat takového, jaký je."

Splnil projekt Nejeden život vaše očekávání?

IV: "K výstavě Nejeden život jsem napsal: „Nesmírně důležité je, abychom si všichni uvědomovali, co máme a co by jiní chtěli mít, ale nemohou." Když jsem v roce 2008 požádal o návštěvu ředitele Mariana Antonína Janýšku a představil mu svůj projekt, byl jsem překvapen a potěšen jeho vstřícností. Okamžitě se začaly vyřizovat a shánět souhlasy opatrovníků klientů a další formality nezbytné pro povolení fotografování. Prošel jsem si prostory zařízení Mariana a posléze jsem měl prakticky neomezenou volnost v pohybu po odděleních, což je pro mou práci to nejdůležitější. Kdyby pan Janýška jednoduše řekl ne, anebo nepochopil můj záměr, všechno mohlo dopadnout jinak. Později jsem v Marianu také pracoval, takže vztah s klienty, ale také s pracovníky, se ještě více prohloubil a vznikla tak silná vzájemná důvěra. Projekt jsem chtěl od počátku uzavřít výstavou a publikací, což se podařilo možná až nad očekávání. Výstavu v Opavě vidělo v průběhu loňského prosince přes tisíc návštěvníků, což považuji za úspěch."

Jaký je váš osobní vztah k lidem se zdravotním postižením?

IV: "V každém případě velmi pozitivní, paradoxně jsem do počátku dokumentování v Marianu neměl absolutně žádné zkušenosti s handicapovanými lidmi. Jsem ale zřejmě dost empatický na to, abych s nimi mohl navázat bližší kontakt a vstoupit tak alespoň na chvíli do jejich soukromí. Všem, se kterými pracuji, ať už klientům Mariany či dalších sociálních zařízení, patří mé velké poděkování za trpělivost a snášení mě ve svém okolí. Sám si uvědomuji, že nemusí být vždy každému příjemné, když se v jejich soukromí pohybuji s fotoaparátem. Když mi ale někdo řekne, ať jej nefotografuji, plně jeho přání respektuji."

Máte směrem do budoucna nějaká svá vlastní přání, vize či cíle?

IV: "Pokud se chce člověk posouvat někam dál, ať už je to v práci či v soukromém životě, vždy musí mít nějaké vize a cíle. Ale prozradí je někdo veřejně? Já ne... Avšak v otázce handicapovaných mám přání několik. V prvé řadě všem přeji spoustu jen těch správných lidí kolem sebe, kteří budou mít dostatek pochopení a přesvědčení pomáhat druhým. Také všem přeji, aby transformační proces směřoval pouze dopředu a nebyl za žádných okolností krokem zpět. A nakonec si přeji, aby naše vzájemná spolupráce při fotografování transformačního procesu měla svůj význam a dopomohla k začlenění handicapovaných do širší společnosti."

Pár slov na závěr:
Transformace pobytových sociálních služeb se stala v Moravskoslezském kraji jednou ze stěžejních oblastí, prostřednictvím které dochází ke zvýšení kvality života lidí s postižením. Našim spoluobčanům, chce umožnit žít v prostředí, které pro ně bude opravdovým domovem, s podporou nejen profesionální, ale i přirozenou (rodina, přátelé, sousedé) a možností na vlastní organizaci času a aktivit.